„Architektura by měla být užitečná, ekologická, estetická a řemeslná. Řemeslnost v současné době není myšlena v kontextu dříve vnímaných profesí jako zedník nebo tesař, ale z pohledu nových technologií,“ říká v e-mailovém chatu architekt, spisovatel, vědec a vysokoškolský pedagog Karel Smejkal, prezident a spoluzakladatel Inspireli Awards, největší studentské architektonické soutěže na světě. Zároveň je vedoucím výzkumného týmu a zakladatelem výuky aplikované psychologie architektury na ČVUT. V minulosti působil jako místopředseda Spolku architektů ČR (2017–19) a jako ředitel Amerického institutu architektů pro východní Evropu (2022–2023).
TL | Jedním klikem na internetu se člověk dozví, že jste architekt, odborný asistent, vědecký pracovník, spoluzakladatel Inspireli.com, podnikatel… Co je tím základem, na kterém vše ostatní stojí?
KS | To není úplně snadná otázka, ale zkusím nalézt tu správnou odpověď. Byl jsem v reprezentačním týmu sportovní gymnastiky a následně i sportovního aerobiku. Celý můj život byl a je utvářen sportem, který je úžasnou školou trpělivosti a odhodlání. Každodenní mnohahodinová dřina, za kterou se čas od času dostaví drobný viditelný úspěch, který vás dovede zpět na mnohahodinový trénink. Jednoho dne se na našem tréninku objevil ruský psycholog Oleg Nikolajevič Mazurov a nabídl mi, abych se stal jeho žákem, a to mi změnilo život. Základ, na kterém můj život stojí, a současně odpovědí na vaši otázku je vytrvalost a psychologie. Ty se projevují v můj celoživotní postoj: Pokud něco chceš, musíš nejdřív něco nabízet.
TL | Pojďme na architekta determinovaného sportem. Nové materiály, technologie, legislativa, automatizace projektování. Co platilo včera, dnes už je jinak. Jak se to má stíhat?
KS | Nejde to stíhat, rozvoj je tak překotný, že není v lidských silách takzvaně držet krok. Nyní jsme v rámci našeho výzkumu aplikované psychologie architektury ověřili na vzorku 230 architektů ze 46 zemí, že již neplatí, že architektura má být užitečná, krásná a pevná (tzv. formula Vitruvia římského architekta, inženýra a teoretika Marcuse Vitruvia Pollia). Dnes by měla být užitečná, ekologická, estetická a řemeslná. Přitom pojem řemeslnost v současné době není myšlen v kontextu dříve vnímaných profesí jako zedník nebo tesař, ale z pohledu nových technologií. Tedy, že kvalitní architektura se neobejde bez nových technologií. Ty musí být vytvořeny odborníky, aby fungovaly, jak správně mají, a hlavně aby dlouho fungovaly. Obávám se, že dnešní architekti a stavaři si úplně neuvědomují, že jim tak trochu ujíždí vlak. Před sto a více lety věděl stavitel víc než ten, který na stavbě pracoval. Obávám se, že toto dnes již tak úplně neplatí.
Pokud jde o výhody BIM projektování,
tam je zřejmá linka k nutnosti plného přechodu do čistě digitálního projektování, který je nezastavitelný podobně jako zrušení fyzické měny. Prostě jednoho dne už nebude nikdo tisknout peníze a podobně domy budou mít vždy své digitální dvojče.
TL | Zmiňujete technologie, aspoň to tak chápu, ve vztahu k novým materiálům, konstrukcím či technologickým postupům a vnímáte je pozitivně. Co počítačové technologie pro zpracování projektu? Co BIM?
KS | Mě technologie vždy bavily a dívám se na ně jako na určitý akcelerátor pozitivních změn. Člověk se nezmění, ani já sám se nechci ve skutečnosti příliš omezovat, proto nové technologie jsou tím jediným skutečným řešením globálních enviromentálních problémů. A podobně jako každý dům začíná skicou na papíře, i každá technologie a její použití má svůj začátek v počítači.
Tedy bez počítačového zpracování by současné a budoucí technologie nemohly vznikat a správně fungovat. BIM je nástroj, který potkávám jen okrajově v podobě produktů a jejich digitálního modelu v našem projektu Inspireli Education. Osobně BIM přirovnávám se všemi pozitivy a negativy k CRM pro budovy. Negativem je pro mě nepřekonatelně odpudivá byrokracie. Pokud v CRM cokoliv chybí, nepracuje správně. BIM je CRM pro architekty, kteří jsou nuceni podobně jako jakékoliv jiné profese k vyššímu stupni administrace své práce. Pokud jde ale o výhody BIM projektování, tam je zřejmá linka k nutnosti plného přechodu do čistě digitálního projektování, který je nezastavitelný podobně jako zrušení fyzické měny. Prostě jednoho dne už nebude nikdo tisknout peníze a podobně domy budou mít vždy své digitální dvojče.
TL | Řekl jste, že dnešní architekti a stavaři si úplně neuvědomují, že jim tak trochu ujíždí vlak, že přijde „ten den“, a že se požadavky na profesi znatelně a definitivně mění. Myslíte, že na tento vývoj reaguje systém výuky na vysokých školách? Dovozoval bych, že pakliže ano, tak musí vypadat jinak než před deseti lety…
KS | Koukám, že jsem si pěkně naběhl, ale zkusím se z toho nějak dostat. Začnu u studentů. Za dob mých studií měl každý nějakou brigádu, která mnohdy nesouvisela se stavebnictvím. Dnes pozoruji, že snad neznám studenta, který by nepracoval v nějakém ateliéru. To je podle mě dobrý způsob, jak se přiblížit současnému stavebnímu trhu. Naše fakulta umožnila zařadit do výuky mé přednášky aplikované psychologie architektury a komunikace, což je také reakce na nové trendy v současné architektuře. A pokud jde o nové technologie, tak si všímám, že firmy pravidelně organizují přednášky pro studenty. Výuka se liší, lidé se mění. Jsem optimista a snažím se v tom také udělat maximum. Nyní na fakultě rozvíjíme projekt Inspireli Education, v němž propojíme studenty, firmy a profesanty. Myslím, že alespoň u nás děláme maximum. A pokud jde o „ten den“, tak ten už nastal. Auta už v USA jezdí sama a do pěti let na stavbě budou pobíhat roboti namísto zedníků. Všechno bude jinak.
TL | Je Inspireli Education to, na co jste nejvíc pyšný?
KS | Jednou jsem šel s dětmi v Kutné Hoře po ulici a kolem nás pobíhali mladí vrabčáci. Všiml jsem si, že jeden si na nožičce táhne klubko nějakého růžového provázku. Tehdy jsem si pomyslel, že je to pro toho ptáčka rozsudek smrti. Prakticky v několik milisekundách jsem se rozhodl vstoupit do jeho příběhu života, popadl jsem svojí čepici, hodil jí na něj a úspěšně lapil. Provázky byly tak zauzlované, že jsem musel poslat děti do blízkého papírnictví pro nůžky a nakonec se nám podařilo nožičku osvobodit. Pokud se ptáte, na co jsem ve svém životě nejvíc hrdej, tak je to tento příběh. Občas se někdy zamýšlím, jaký by měl ten vrabčák asi život, který jsem mu svou kreativitou a schopností rychle reagovat prodloužil. A studenti jsou pro mě vlastně taky takoví vrabčáci.
Auta už v USA jezdí sama a do pěti let na stavbě budou pobíhat roboti namísto zedníků. Všechno bude jinak.