Rekonstrukce a dostavba areálu firmy Steel Partner
REALIZACE
Původně rodinný dům s rozsáhlým pozemkem, situovaný na rušné křižovatce v Ostravě-Porubě, byl upraven pro potřeby firmy Stell Partner a doplněn o nový objekt s multifunkčním využitím, určený ...
Rekonstrukce nádražní budovy a restaurace Poděbrady
REALIZACE
Jedna z prvních funkcionalistických nádražních budov na našem území, navíc nedávno prolášena za kulturní památku, se v roce 2015 dočkala částečné rekonstrukce. Záměr byl jasný - částečně ...
Obytná zóna K Lukavici
REALIZACE
Projekt představuje 18 řadových nízkoenergetických rodinných domů s kompletní novou dopravní a technickou infrastrukturou. Rodinné domy jsou koncipovány ve dvou velikostních kategoriích 4+kk a 5+kk.

ROZHOVOR

Raději žiji mezi lidmi než sochami

[8.10.2014] Ladislav Lábus byl v minulém pololetí zvolen děkanem Fakulty architektury v Praze. Zároveň vede svůj architektonický ateliér a působí v orgánech komory architektů, účastní se i dalších aktivit, jako je například snaha o reformu Obce architektů. V rozhovoru jsme si kromě tohoto tématu povídali i o soutěžních přehlídkách, současném stavu české architektury, informačním přesycení, počítačových přeludech a o tom, že všeho moc škodí a ne vše je skutečně takové, jak se na první pohled zdá.

Jak vnímáte současný stav Obce architektů? Co říkáte na iniciativu Reforma Obce Architektů?

Vždy jsem se zastával Obce architektů a snahy o pokračování její existence jako významného architektonického spolku v naší republice. Myslím si, že není správné kumulovat do jedné součásti profesně samosprávnou a spolkovou funkci. Architekti by měli mít mimo Komoru ještě nějakou jinou platformu, která bude mít opravdu charakter spolku a nebude to profesní organizace, která vydává autorizace podmiňující přístup k projektování. Stírání hranic a slučování poslání obou uskupení neprospívá volnosti uplatnění ani na jedné straně, ale spíše naopak, navzájem se obě části svazují a omezují, mají-li společné zastřešení. Což neznamená, že se jejich činnosti nemohou částečně překrývat. Komora by měla hodnotit programy škol a zejména úroveň uchazečů o autorizaci, čí případná pochybení autorizovaných osob, ve všech těchto oblastech především se zaměřením na to, co neodpovídá jejím požadavkům a parametrům. Neměla by svoji energii soustředit na hodnocení kvalitativních kategorií na špici oboru, ale především garantovat kvalitu standardu. Proto potřebujeme jiný, na udělování povolení výkonu profese nezávislý spolek, , jenž komunita lidí z oboru vezme za svůj, který se bude starat spolu s komorou o ideje a cíle v oblasti architektury a navíc bude hodnotit a třeba i kategorizovat úroveň výkonu činnosti architektů.

Obec architektů dnes širokou architektonickou obcí a zejména mladou generací bohužel takto chápaná a respektovaná již není, jak tomu bylo po jejím založení v 90. letech. Udržuje ji jen pár nadšenců, jejichž řady velice prořídly, proto vyžaduje generační obměnu. Její věkový průměr naprosto neodpovídá reálné skladbě příslušníků této profese. Je to i tím, že školy dnes opouští mnohem více architektů než dříve a generační hrozen vypadá v praxi úplně jinak než je tomu v Obci.

Řada lidí už nad Obcí mávla rukou a raději by založili nový spolek, protože transformovat Obec se jim zdá zbytečné a navíc příliš obtížné a těžkopádné.

Dosavadní průběh těchto snah jim bohužel dává trochu zapravdu. Ale přesto považuji udržení kontinuity za prioritní, zvláště v této rozklížené době, kdy se vše rozkládá a máme tendenci věřit jen novým stranám a uskupením. Obec na začátku 90. let velice pozitivně ovlivnila vývoj v oblasti architektury, podpořila transformaci vysokých škol i vznik České komory architektů, které poskytla prostory a založila přípravný orgán pro vznik Komory. Sehrála v novodobé historii našeho oboru velmi důležitou roli a to je pro mě jeden z důvodů, proč jsem na straně snah o její regeneraci.

Se zakládáním jiného paralelního spolku však nesouhlasím především v té obecné rovině, čím víc se bude struktura tříštit, tím menší bude mít váhu. To není nasměrováno proti vzniku a rozvoji jiných spolků, ale jde mi o udržení, dnes již možná o oživení dominantního uskupení architektonické obce, na které se každý bude obracet, pokud půjde o otázky spojené s tímto oborem. Měla by to být instituce podobná AIA v Americe anebo RIBA v Británii, kde jsou samozřejmě i jiné spolky, ale jen ten jeden tam má naprosto jednoznačné postavení. Možná je to ovlivněno částečně i tím, že tam výkon profese není svěřen samosprávným orgánům, a spolky potom jejich úlohu v dané oblasti plní. My tuto energii věnujeme především komoře, což platí i o mém angažmá.

Jak jste vnímal průběh obou nedávno proběhlých valných hromad Obce architektů, kde se právě mladši generace o obměnu snažila?

Je pravda, že ty valné hromady pro mě byly zklamáním a to z obou dvou stran. Skupina lidí, která se snažila o vstup do Obce, se chovala na můj vkus příliš suverénně a zbytečně konfrontačně. Z toho pak druhá strana měla pocit, že chtějí Obec ohrozit, a to zase vyprovokovalo blokaci celého procesu voleb, kdy podle mne stanovy Obce byly aktuálně vykládany tak, aby nově příchozí vůbec nemohli být voleni do Rady Obce architektů. Takže dvakrát proběhla valná hromada, ale ani na jedné se nepodařilo dosáhnout dohody a novou Radu sestavit.

S děním v Obci a snahou o její reformu souvisí i kritika stavu Grand Prix Národní ceny za architekturu, kterou Obec každoročně pořádá. Je tato soutěž dostatečně prestižní a hodná svého jména?

Je pravda, že prestiž, kterou si cena Grand Prix v minulosti získala, v současnosti neroste. Je vidět, že Obec má zřejmě problémy sehnat sponzory a proto nemá na pořádání akce dostatečné finanční i organizační zázemí. Je to znát na prestiži a ohlasu Grand Prix i na vlastním průběhu ceremoniálu předávání cen.

Přesto nesdílím názor, že by měla vzniknout další cena architektů, kterou by zaštiťovala Komora. Jednak proto, že v tom vidím částečně i neschopnost vzájemné komunikace mezi Komorou a Obcí, ale především jsem toho názoru, že se soutěžní přehlídky a ceny nemají dále množit. Tím se devalvuje jejich hodnota. Na to, jak jsme malý stát a kolik se u nás za rok zrealizuje významných staveb, si myslím, že když tu máme ještě další, i když komerčněji zaměřené soutěže, jako Stavba roku, Best of reality a další, nemá cenu, aby se Komora předháněla s Obcí o to, kdo bude mít lepší cenu. Proto podporuji, aby zůstala jedna cena, na které může Obec spolupracovat s Komorou. Předchozí ročníky, které probíhaly v této spolupráci, dokazují její reálnost i prospěšnost. Komora tam vnesla nový formát ustanovením Akademie významných osobností s právem nominace projektů, aby to nebyl jen salon a účastnili se především vyzvaní autoři významných projektů. Dokonce by mi vůbec nevadilo, kdyby to byla jen soutěž vyzvaná, což je však prozatím nepřijatelné pro Obec architektů, která kromě všem otevřené přehlídky - Salonu chce uchovat tuto formu i v Grand Prix.

Jste spokojen se stavem a kvalitou české architektury?

Snažím se nepodléhat dnes všeobecně sdílené a dokonce očekávané nespokojenosti a kritičnosti. Chce to odvahu, může to být vnímáno jako projev slabosti nebo nedostatku náročnosti, představivosti a dokonce soudnosti. Vnímám to však naopak, přehnaná kritičnost dnešních dnů je projevem nedostatečné soudnosti - neschopnosti udržení odstupu a nadhledu.

Před pětadvaceti lety jsme se dostali do nové situace. Prošli jsme obrovskými změnami ekonomickými, finančními, ideovými, politickými, atd. Když projíždím sousední země, jež s námi mají společnou minulost - tedy režim, který kvalitě architektury příliš nepřál, nebo když se bavím s lidmi z těch zemí a reflektuji z jejich pocitů a postojů, že u nás se toho postavilo víc a na vyšší úrovni, tak si říkám, že nemá cenu mít poraženecké nálady. Samozřejmě, že by výsledky mohly být ještě kvalitnější, ale když si uvědomíte tu změnu, jaká se od té doby ve stavebnictví i v architektuře udála, tak je to vlastně zázrak. Je však také pravda, že jsme se nedovedli poučit z vývoje v zemích, které jsem brali jako příklad, a opakovali jsme chyby, kterými oni již prošli.  

Má u nás profese architekta autoritu, nebo se dostává do podřadné pozice služebníka investora?

Svým způsobem i za minulého režimu bylo zvykem, že architekti rozhodovali o spoustě věcí, protože jsme nežili v systém tržních mechanismů. Komunisté sice rozhodovali o všem zásadním, co považovali za důležité, ale ostatní nechali na architektovi. Tehdy jsme však byli nesmírně omezeni diktátem a totální nepružností dodavatelského systému, To se nedá srovnat s dnešní někdy až škodlivou exploatací možností volby materiálů a technologií. Naštěstí se u nás znova zavedla a prozatím udržuje tradiční struktura přípravy a realizace staveb, založená na vyváženém vztahu tripartity investora – architekta – dodavatele, Stále výrazněji se však budou uplatňovat i jednodušší modely, kde dominuje management projektu nebo přímo dodavatel. Tyto negativní tendence přicházejí do Evropy z Ameriky. U nás mají architekti pořád jistý vliv na projekty, jelikož je  dělají od začátku až do konce, ale čím dál víc se uplatňuje model, kdy architekt je jen někde na začátku a ani  nekomunikuje přímo s investorem, ale jen s managementem projektu a dál už to dělají stavební firmy. Tento manažerský nebo dodavatelský model pak posiluje tendence, kdy jde méně o architekturu a více o investování nebo stavění.

Určitě se udály velké změny především s nástupem počítačů. Změnilo se tím ještě něco kromě způsobu tvorby výkresů?

Paradoxně tím, že bylo dřív rýsování velice pracné a bylo náročnější dělat změny, tak si člověk dával víc záležet, co a jak udělá. Počítače dnes tím, že práci ulehčily, svádí k tomu, dělat varianty a už skoro ani nepřemýšlet proč. V tom je jejich nebezpečí. Když konzultuji projekty, mám někdy dojem, že motivací bylo jen vytvořit co nejvíc variant.

Počítač tedy velmi usnadňuje dělání kopií a variant, což se zdá jako evidentní přínos, ale není. Je to stejný problém jako s množstvím informací kolem nás. Čím víc informací je, tím víc se devalvuje jejich hodnota. A když je ještě navíc nemáte v hlavě, ale spoleháte na to, že je vždycky někde najdete, tak je pak přestanete umět používat. Spoléhat se na to, že informace vždycky někde najdu, mě odvádí od orientace ve světě, protože ty informace nemám v hlavě a tudíž, když na něco narazím, nedovedu reagovat. Musím s sebou mít tablet a podívat se. A hlavně ty informace ani nedokážu použít, když je nedokážu okamžitě komparovat s jinými informacemi, které v hlavě mám.

Na první pohled nám počítače přinesly osvobození, urychlení, ale ve skutečnosti nás zahlcují a odvádějí od čistého myšlení a soustředění na podstatné věci. Je to obrovská zátěž, myslet na to, jak je používat, jak vůbec rýsovat, nebo jak vytvořit model. Když studenti na konci semestru odevzdávají projekty, jsou nevyspalí stejně, jako jsme bývali my, jenže oni už se potom nebaví o těch svých domech, podstatě jejich návrhu, ale jen o počítačích, plotrech, renderování, tedy o technice. Jakoby už nešlo o vlastní architekturu a to je podle mě cesta do pekel.

Velmi populární se stalo využití počítačů ke generování ideálních tvarů na základě předem daných parametrů. Architekt je potom spíš ten, kdo vybírá varianty, nevymýšlí je. Myslíte si, že má počítačově generovaná architektura budoucnost, nebo je to jen slepá odbočka?

Bohužel to tam nejspíš spěje. Sám jste to řekl – architekt už nic nevymýšlí, jen vybírá. Pak už je jen krůček k tomu, že bude místo něj vybírat počítač. Co bude architekt dělat potom? Už teď musí skoro 90% svého času věnovat něčemu, co není přímo spojeno s tvůrčí činností. Proč bychom tu nejhezčí práci měli svěřovat počítačům? Architektura je jedna z mála profesí, která si v sobě uchovala nějakou celistvost, není to jen specializace. Když se příliš upnete na parametrické navrhování, není snadné zůstat architektem a nepřekročit hranici za kterou se stanete  specialistou na programování architektury.

Velkou roli hraje okouzlení tím, že počítač dokáže tvořit tvary, které by člověk horko těžko vymýšlel.

Ano, to je na tom to lákavé, že to najednou umožňuje dělat tvary, které by si člověk nejen že nevymyslel a nenakreslil, ale ani neuměl vyrobit. Takové zbytečnosti taky člověka dřív ani nenapadly, dokud architektura sloužila k důležitým věcem. Když ale začne hrát roli platformy pro předvádění nápadů, tak jsou důležité nepředstavitelné tvary. Jsme nyní ve fázi, kdy už to je vyrobitelné, ale pořád ještě nesmírně drahé a zároveň i nepraktické z hlediska oprav a údržby. To není náhoda, že se stavěly domy svislé a v souladu s tektonikou. Dnes se příliš oceňuje ten efekt, když vznikne dům socha. Panuje přesvědčení, že dům má mít tohle poslání. Mně osobně nevadí domy sochy jako solitéry, ale představa, že celé město je z domů soch, mě děsí.

Například Brazílie je město soch.

No, tam je pro to alespoň dost prostoru, možná až moc. Nevím, jestli vy byste tam chtěl bydlet, ale já raději žiji mezi lidmi a normálními domy, než mezi sochami nebo solitérními objekty osázenými v nedohledných distancích.

Tento článek byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů.

Jaroslav Sládeček
 


 
 
Aktuality o informačních technologiích a architektuře vychází od roku 1999.
Vydává Centrum pro podporu počítačové grafiky ČR s.r.o. ve spolupráci s earch.cz
 
© Copyright 2007 - 2012 Centrum pro podporu počítačové grafiky s.r.o. a earch.cz. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.