Rekonstrukce a dostavba areálu firmy Steel Partner
REALIZACE
Původně rodinný dům s rozsáhlým pozemkem, situovaný na rušné křižovatce v Ostravě-Porubě, byl upraven pro potřeby firmy Stell Partner a doplněn o nový objekt s multifunkčním využitím, určený ...
Rekonstrukce nádražní budovy a restaurace Poděbrady
REALIZACE
Jedna z prvních funkcionalistických nádražních budov na našem území, navíc nedávno prolášena za kulturní památku, se v roce 2015 dočkala částečné rekonstrukce. Záměr byl jasný - částečně ...
Obytná zóna K Lukavici
REALIZACE
Projekt představuje 18 řadových nízkoenergetických rodinných domů s kompletní novou dopravní a technickou infrastrukturou. Rodinné domy jsou koncipovány ve dvou velikostních kategoriích 4+kk a 5+kk.

NÁZOR

O společenské angažovanosti

[22.6.2011] Téma společenské angažovanosti architekta je moje osobní téma. Otázka, zda má být architekt společensky činný nebo ne by před pár lety byla pro mě jednoduchá. Nemá. Neboť je to náhražkou za niternější, důležitější a obtížnější úkoly, které lidská existence přináší. A tak dále, a tak dále, bla, bla.

Já sám jsem před lety učinil rozhodnutí, kterého nyní nelituji, které ale ve světle mého pozdějšího poznání vyznívá trochu sobecky. To rozhodnutí bylo přestat se jakkoliv společensky angažovat. Přestat sloužit společnosti a svému egu formou všech možných funkcí, které můžete mít a které Vám dodávají pocit důležitosti. Na okamžik, kdy jsem se rozhodl změnit svůj osobní model architekta se pamatuji doposud. Jel jsem po Jižní spojce a viděl jsem jakousi reklamu na běžeckou obuv. Hodně jsem tehdy běhal po lese a najednou jsem si řekl: kdybys všechen ten čas, který trávíš v redakčních radách architektonických časopisů, správních radách nadací a uměleckých spolků včetně diskusí o moderní architektuře věnoval běhání, za půl roku běháš maraton. Bylo to rozhodnutí odpovídající mé tehdejší úrovni vnímání světa – já, já a zase já. Mé problémy, můj svět, můj příběh. Něco na tom pravdy bylo, něco se mi nyní jeví jako mezistupeň na schodišti k mému osobnímu poznání. Žil jsem pohodlně, pěstoval sám sebe, zdokonaloval, co potřeboval a na dálku se smál diskusím o architektuře, valným hromadám Komory a všelijakým workshopům a vernisážím.

Co si myslím nyní je to, že není potřeba sloužit společnosti a už vůbec ne komuně architektů, jejíž problémy a názory na to, co je a co není důležité, jsou pro mne příliš spoutány egem. Není třeba ani sloužit sobě, respektive svému Já, které se nás neustále snaží přesvědčit, že musíme být slavní a bohatí a nějak se zapsat do historie ( když ne světa, alespoň tedy třeba Benešovska ) . Už vůbec není třeba sloužit historii, což je vachrlatá dohoda lidí o nějakém systému, aby se v tom Vesmíru neztratili a jako živočišný druh měli pevnou kostru, která opodstatňuje jejich existenci plnou otazníků. Problémem lidí – a já se mezi ně řadím také ( ha ha ) je to, že na naši historii a naše slavná díla serou jak zvířata, tak rostliny, a kameny a také hvězdy a mraky.

Tak kvůli čemu se tedy angažovat? Kvůli lidské vzájemnosti, kvůli mezilidské komunikaci, kvůli tomu, že si máme věci předávat jeden druhému. Abychom nebyli sobci uzavření ve svém světě, který je pak tak krásný ve své jednoduchosti neboť kde není soudce není i zločinu. Blbé na tom ovšem je, že se vždycky najde spousta lidí, kteří se společensky angažují pro svou vlastní prázdnotu a pocit méněcennosti. Troubí své názory doleva doprava, kladou zlatá hovna na podnosy. Možná to právě teď sám dělám. Byl jsem tedy vyzván, což může být malá omluva. Každopádně promiňte, že jsem Vás okradl o čas, který můžete věnovat spánku nebo studiu vanilkové zmrzliny.

Od té doby, co jsem se rochnil ve vlastním světě, objevilo se už tolik témat, která se mě osobně dotkla, vždy jsem si řekl, tentokrát už fakt napíšu do novin, tohle nemohu nechat být…, večer jsem přišel domů, Barcelona hrála s Realem a už jsem zůstal u telky... Ráno jsem se probudil, svět byl krásný, vzduch jiskřil sluncem a vonělo jaro. A já měl a mám tolik úkolů před sebou, tolik skvělých dnů, tolik otázek ke studiu všeho, co vidím kolem sebe, že jsem na nějakou reakci v médiích neměl čas ani chuť. Jenom žít je pro mě práce na plný úvazek. Někdy mám pocit, že nemám ani čas mluvit kolik toho je kolem, nerušte mne prosím, musím se podívat na tamhletoho psa, prozkoumat, jak vypadá voda, co mi teče z kohoutku a ještě si musím čuchnout ke knížce, co jsem právě koupil.

Někdy ale lidi kolem zajímá váš názor, někdy je třeba vyslovit se, někdy to pomůže věci. A u lidí, kteří právě nejsou vašimi blízkými to lze pouze přes společenskou angažovanost. Nemáte čas se všemi sdílet život. Způsoby mezilidské komunikace - jedním z nich je společenská angažovanost – nás lidi posunují, zajišťují náš vývoj, vytvářejí povědomí o druhých, skrze to a skrze média, která jsou terčem naší kritiky se bohužel uskutečňuje naše spolupráce. Samota a uzavřenost do sebe přináší dobré věci do jisté úrovně, pak začíná být kontraproduktivní. Je důležitá, pokud je to spíše vnitřní koncentrovanost. Smiřme se s tím, že jsme jedna velká rodina ( vím, zní to sektářsky… ), problémy těch okolo se přímo týkají i nás.

Klaním se před lidmi, kteří učí, obětují svůj čas mladým lidem, kteří dychtivě čekají. Bez svých učitelů bych nestál pevně na nohou, nemyslím jen učitele na architektuře, mám na mysli ty současné žijící kolem mne. Vidím na příkladu svých kolegů, kolik například učení žere času, kolik svého vnitřního já musíte darovat. Klaním se lidem, kteří neváhají a vynaloží svůj osobní čas komentovat události kolem. Klaním se lidem, kteří jdou s kůží na trh skrz svůj názor na něco. To všechno protože jsem poustevník a nejlépe je mi na louce nebo na ulici.

Věřím, že právě vzájemnou komunikací dojdeme k tomu, že nebudou existovat spolky, komory ani všelijaká sdružení. Ani politické strany. Jednou snad budeme zcela samozřejmě komunikovat jinými způsoby o hloubkách světů kolem – nejen toho jednoho našeho viditelného. K tomu se však asi prodereme skrz haldu zbytečných diskusí, skrz angažovanost, tlachání o významu naší práce a nás samotných a brebentění o lidské jedinečnosti a slavné historii naší civilizace. Vypovídáme se, unavíme a začneme vnímat. Začneme za naše partnery považovat kameny, trávu a zvuky, dokazovat si něco a soupeřit mezi sebou nebude potřeba.

Pak nebude existovat společenská angažovanost. Společnost nebude. Bude jenom svět.

Psát je oběť. Sobě. I druhým. Občas píši, občas mám přednášku, občas se účastním dění na škole, myslím, že je mojí povinností alespoň takhle mluvit s lidmi, protože já do společnosti jinak nechodím. Přeji tedy všem společensky angažovaným štěstí a velkou míru sebeironie a sebekontroly. Snad jejich troubení názorů vyplývá z lásky k lidem, pocitu lidské sounáležitosti a touhy posunout dál význam naší existence tady.

ArchiNEWS 2/11
David Kraus
 


 
 
Aktuality o informačních technologiích a architektuře vychází od roku 1999.
Vydává Centrum pro podporu počítačové grafiky ČR s.r.o. ve spolupráci s earch.cz
 
© Copyright 2007 - 2012 Centrum pro podporu počítačové grafiky s.r.o. a earch.cz. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.